Úvod

Ať už se nám to líbí nebo ne, smrt byla, je a bude součástí našich životů. Od našeho prvního nádechu je vetkána v našich buňkách a jde s námi celým naším životem. Trpělivě čeká s vědomím svého úkolu, jenž vždy spolehlivě splní. Někdy nás zaskočí nepřipravené a pak od našich blízkých často dostává přízviska jako "předčasná", "nečekaná", "zbytečná" či dokonce "krutá". To především v situacích, kdy odejde mladý člověk nebo dítě. V případě dožití vyššího věku a klidného odchodu z tohoto světa je pak pro nás "milosrdná", "královská" - když přijde ve spánku, či "vysvobozující", když umírající před jejím příchodem trpí v důsledku chorob. Nicméně smrt sama o sobě není ani nečekaná, ani krutá. Kruté či nečekané mohou být pouze okolnosti, které k ní vedou. Vnímat ji jako nepřítele nebo něco co nahání strach nám v jejím pochopení a přijetí bude vždy spíše přítěží. Mnohem snáze se s ní dokážeme vyrovnat, když se na ni budeme dívat s respektem a pokorou, vnímat a uvědomovat si svou křehkou existenci zde na Zemi a žít s vědomím smrtelnosti a konečnosti života. Neznamená to, že budeme jen odevzdaně čekat, až si pro nás přijde. Naopak - měli bychom být vděční za každý den, kdy ještě nepřišla a žít tak, abychom, až se s ní tváří v tvář setkáme, mohli říci, že jsme nám daný čas naplno využili. Že jsme milovali, smáli se, radovali...ale také plakali, trpěli a soucítili. Že se tudíž smrti nebojíme, přijímáme ji a odcházíme s pocitem klidu, míru a smíření.